Ivona Firická: Je to výzva, kterou jsem se rozhodla přijmout

Projekt #narovinu - je o tom, o čem se běžně nepíše ani nemluví. Je to o vlivu - pozitivním i negativním - trenéra na hráče, hráče na tým, týmu na veřejnost. Je to o možnosti vyjádřit a otevřít se. Je to o zodpovědnosti. Je to o šanci změnit špatné rozhodnutí a o pomoci rozhodnout se správně. Je to o softballu a co se děje v něm - i za zavřenými dveřmi. Mluvíme #narovinu!


Ivona Firická patří mezi ty hráčky, které na hřišti nejde jen tak přehlédnout a už vůbec ne přeslechnout. Dlouhodobě nastupovala za klub Eagles Praha, za A tým v Extralize v letech 2012 - 2014 a také okusila univerzitní softball za oceánem. Pak přišla ale pauza a dnes se vrací opět na softballovou scénu jako opora týmu a součást jednoletého softballového projektu klubu SC Čechie Praha.


Začínala jsi jako žákyně v klubu Sokol Krč (dnešní Eagles Praha), tedy v klubu, který je známý svou širokou základnou dětských kategorií. Co se ti první vybaví?

Jako první se mi vybaví ten pocit úžasu, kdy jsem poprvé viděla areál Krče v celé své kráse. Připadala jsem si jak v USA.

Dále se mi vybaví ten houf nás malých žákyněk, jak cvičíme dle nesmrtelného dua Blanky Chýlové &Zdeňky Olmerové běžeckou abecedu ve vytahaných slajďácích po kolena.

A určitě nesmím opomenout ten nespočet žákovských turnajů, soustředění a zápasů, které tehdy byly spíše formou her.

V těchto dětských kategoriích často bývají trenéři z řad rodičů hráčů. Jak moc těžké je se prosadit proti dětem trenérů? Myslíš, že je to problém více klubů? A co nějaká šťastná vzpomínka?

Nebudu ti lhát, je to těžké. Já osobně jsem vždy ve své kategorii měla minimálně 2 - 3 hráčky, jejichž rodiče byli zároveň naši trenéři. Tyto hráčky hrály 90 % zápasů bez ohledu na jejich úspěšnost. Já osobně jsem třeba první 2 - 3 roky hrála minimum zápasů, hezky jsem hřála lavičku, "abych nabrala zkušenosti". Určitě si vzpomínám na pocity ukřivděnosti a nespravedlnosti, ale nic moc se s tím nedalo dělat. Až postupem času, jak jsme začaly vyrůstat, se začal projevovat opravdový talent, a jak kdo měl natrénováno. Myslím, že jaké to je, když trenér nemá v týmu oblíbence ani své dítě jsem poznala, až když jsem začala hrát druhou ligu pod vedením Gáby. Základní sestava stála na těch nejlepších.

Můžu se pouze domnívat, zda se to týká i ostatních týmů. Ale vzhledem k tomu, jak je český softball malý rybníček a hráčů i trenérů je málo, si upřímně myslím, že je to nevyhnutelné.

Jak už jsi zmínila, v roce 2009 jsi přešla z mládežnické kategorie do té ženské, hrála jsi 2. ligu pod zkušeným trenérem Gabrielem Waagem. On je také známý tím, že má své nekonvenční metody tréninku. Jak na to období vzpomínáš?

Na hraní 2. ligy pod taktovkou Gáby vzpomínám jako na jedno ze svých nejlepších období v životě. Gába nás juniorky dostal v nejhorším možným věku - v těžký pubertě. Ale ať jsme byly, jakkoliv roztržité, Gába nás uměl během minuty srovnat do latě. Jako trenér měl u nás neskutečný respekt, ale zároveň jsme měli v týmu neuvěřitelně přátelskou atmosféru.

Gábovy taktiky byly tvrdý, například si vzpomínám, jak nás nechal se rozestoupit před betonový backstop a pálil do nás linedrive i prudké míče po zemi z 5 metrů, abychom se zbavily strachu z rychlých odpalů. Tehdy jsem si myslela, že je regulérní blázen (smích). Nebo když jsme dostávaly nakládačku jeden zápas, vzal si pauzu, nechal nás složit rukavice do kruhu a donutil nás sprintovat k plotu a zpátky! Před zraky protihráček, našich rodičů, rozhodčích a přátel! Ale žádný z těchto zážitků bych upřímně nevyměnila.

Když se ti naskytla příležitost bojovat o své první MS Juniorek v JAR v roce 2011, stalo se ti nepříjemné zranění a na MS jsi neodcestovala. Co bys poradila hráčkám, které se do takové situace dostanou těsně před výběrem na nejdůležitější akci sezóny?

Ano, měl to být vrchol mé sezóny. Roky jsem trénovala, abych v prosinci 2011 odjela reprezentovat ČR na MS do JAR. Bohužel jsem si v září při slajdování nešťastně zranila kotník. Diagnóza byl těžký výron a přetrhané vazy. Od doktorů jsem měla nařízený minimálně 2 měsíce klidový režim a následně začít rehabilitovat. Avšak adrenalin a asi i nějaká vnitřní zarputilost mě donutila se zhruba po 5 týdnech zvednout a začít trénovat. S reprezentací jsem absolvovala zbývající soustředění, ale bohužel nakonec jsem nebyla vybrána. Upřímně to pro mě tehdy bylo velmi těžké přijmout, protože jsem do přípravy dala vše. Dokonce jsem byla v maturitním ročníku, takže i škola šla stranou.

Když se na to dívám zpětně a když se hlavně podívám na svůj ošklivý nedoléčený kotník, tak bych ráda všem poradila jediné - zdraví máme jen jedno a je to to nejdůležitější.

Rok poté ses ale dostala do užšího výběru juniorek na ME, do A týmu Eagles a zažívala jsi jednu ze svých nejlepších pálkařských sezón a vynikala svou rychlostí běhu. Nepotkalo tě ani žádné zranění, proč si tedy nakonec neodjela s týmem na juniorské ME? (Česká republika skončila na ME v Rosmalenu v roce 2012 na posledním, 5. místě)

Upřímně správnou odpověď na tuto otázku nemám. Od trenérů jsem dostala strohou odpověď, že jsem nenaplnila jejich očekávání...

Je to jeden z okamžiků, který se snažím z paměti vytěsnit. V tomto reprezentačním výběru se setkalo poměrně více silných osobností na straně hráček. Trenéři tehdy usoudili, že je lepší se těchto hráček zbavit. Vím, že to tenkrát stálo místo v reprezentaci minimálně mě a Natálku Fidrmucovou. Vztahy mezi hráčkami a trenéry tehdy byly opravdu velmi napjaté. Vyústilo to v to, že vybrané hráčky z Krče se dokonce zřekly reprezentace těsně před akcí, aby vyjádřily svůj postoj ke špatnému vedení tohoto týmu.

Myslíš si tedy, že za fiaskem na ME juniorek stálo především špatné rozhodnutí trenérů o vyřazení klíčové hráčky a následná lavina odchodu hráček základní sestavy z reprezentace?

Jsem o tom přesvědčena. My jako hráčky jsme již během přípravy několikrát upozorňovaly na nepříjemné praktiky ze strany trenérů, které se nás osobně dotýkaly. Mimo jiné jsme se několikrát staly svědky toho, že nás trenéři v dagautu otevřeně pomlouvali. Atmosféra v týmu nebyla příjemná pro nikoho.

Já osobně proti nikomu dnes necítím žádnou zášť, i proto že s každým vše řeším velmi otevřeně a narovinu. Ale troufám si tvrdit, že konečný výsledek reprezentace na ME vypovídal o kvalitě finálního výběru hráček.

Je to tak, že trenéři někdy považují svá rozhodnutí za ta nejsprávnější, a hlavně v nejlepším zájmu týmu, koneckonců jsou to oni, kdo mají zodpovědnost za celý tým a jeho výsledky. V návalu emocí pak ale možná nedokážou potlačit svoje ego, což má negativní dopad na výkon týmu. Kdybys mohla být na pozici trenéra, co bys udělala jinak?

Já jsem osobně v pozici trenéra nikdy nebyla, tak je pro mě neskutečně těžké odpovědět.

Minimálně bych se snažila upozadit své ego, soustředit se jednotlivě na hráčky, a naopak na tým jako celek. Snažila bych se ke každé hráčce přistupovat stejně, ať k ní chovám jakékoliv sympatie. Myslím, že to je vizitka profíka, pokud si zvládne udržet správný odstup, ale zároveň respekt týmu.

I když tě potkala tahle nepříjemná zkušenost na reprezentační úrovni, stále jsi snila o softballu za velkou louží. Sen se ti v srpnu 2012 splnil a dostala jsi pozvání a stipendium na jednu z amerických univerzit, konkrétně Polk State College. Byl to ten "dreamworld", který sis vysnívala dlouhé roky?

Měla jsem velké štěstí, že za mnou celou dobu stáli rodiče, kteří mě nejenom finančně podporovali, ale hlavně byli můj hlavní hnací motor, abych tu přípravu nevzdala.

"Dreamworld" to byl od chvíle, co jsem stipendium obdržela do doby, než jsem stála na prvním tréninku (úsměv). Tehdy jsem vystřízlivěla. Atmosféra v týmu byla velmi nepřátelská, americky neupřímná. Já jsem navíc byla jediná Evropanka a sranda z mého přízvuku byla na denním pořádku. V týmu nás bylo přibližně 20 a na každou pozici se tlačily 2 až 3 hráčky mezi kterými byl neustálý boj o post.

Měla jsem naprosto odlišné představy o tom, jak to bude na hřišti reálně probíhat. Myslela jsem si, jak budu 2x denně hezky trénovat, následně si s holkama zajedeme na dobrou večeři a večer budeme hrát beer pong s pěknejma baseballistama.

Srážka s realitou byla tvrdá. Každý všední den budíček v 5 ráno, od 6 jsme měli dvouhodinový trénink, následně přednášky na univerzitě a od 5 odpoledne další trénink, dokud trenér neřekl konec. Každý víkend jsme odehráli 4 zápasy. Trénovalo se přes únavu i přes zranění. Amerika byla fakt náročná, sáhla jsem si na dno, poznala jsem, že se musím vždy spolehnout hlavně sama na sebe a že občas i když člověk udělá maximum, nemusí to stačit.

Když jsi dokončila tuhle náročnou cestu v USA v roce 2013, vrátila ses zpět do české extraligy, naskočila do základní sestavy A týmu Eagles a v tom roce jste předvedli softballové Evropě nevídanou show. Zkompletovali jste hattrick zlatých medailí jako mistři Evropského poháru, mistři Českého poháru a mistři extraligy. Dokážeš popsat pocit a na co jsi myslela, když se zahrál poslední aut všech tří zápasů?

Neskutečná radost. Hodně šampaňskýho. Tři těžký zlatý medaile. Pokora. Sezóna 2013 byla lehce infarktová, každý zápas jsme hrály na doraz. V týmu panovala neskutečná soudržnost. Měla jsem tu čest hrát s takovými esy jako je Sába Borecká, Pochyna, Hak, Dvořka, Lucie Maršíková a Eliška Pojerová atd. V týmu byla perfektně vyvážena ta zdravá mladá drzost se zkušeností starších hráček. Co víc říct, tahle sezóna nám fakt sedla!

Ve svých dvaceti letech jsi hrála po boku ostřílených reprezentantek a v zadním poli tě dokonce od Dvořky (Kačky Dvořákové) a Haka (Lenky Spurné) dělil více než 10letý věkový rozdíl. Byla jsi nervózní více z těžších rozeher, nebo z těchto dvou zkušených hráček? Mimochodem, co je to ta obávaná hra "na supa"?

Ze starších hráček jsem určitě nervózní nebyla. Naopak, celý život spíše inklinuji ke starším (smích).

Brala jsem to jako obrovskou výzvu, že se od nich dvou můžu strašně moc naučit a motivoval mě fakt, že mě mezi sebou berou jako sobě rovnou. Obě mě měly perfektně přečtenou a vždy mi dokázaly poradit co a jak dělat, za což jsem jim doteď opravdu moc vděčná.

Hra na supa - myslíš tu sebevražednou zábavu, kdy trenér pálí vysoké balóny mezi hráčky a hráčky mezi sebou soutěží, kdo ten míč chytí jako první? S mými 162 cm tato hra nepatří mezi mé nejoblíbenější (smích).

Za Eagles jsi nastoupila ještě následující rok, tedy v roce 2014. Byla to také tvá poslední sezóna a možnost vidět tě ve hře i navzdory tomu, že ti bylo teprve 21 let, takže slibně rozjetá softballová kariéra před sebou. Co za tvým odchodem stálo?

V tomto období jsem se rozhodla dát přednost dodělání vysoké školy, vycestování na Erasmus a nabírání pracovních zkušeností. Po prvním Erasmu jsem se chtěla upřímně vrátit do Eagles, ale bohužel se za tu dobu kompletně rozpadl A tým, z kterého odešla většina hráček, se kterými jsem hrála skoro celý svůj život. Tento fakt přispěl k rozhodnutí, že jsem se rozhodla opět odjet na Erasmus a následně se věnovat úspěšnému absolvování VŠ a práci.

A nyní se opět vracíš na hřiště a rovnou do extraligy. Nebojíš se, že ti bude chybět příprava nebo zkušenosti z posledních čtyř let, kdy jsi softball nehrála vůbec?

Chybějící příprava i zkušenosti se určitě projeví. Trošku doufám ve svou svalovou paměť a v tvrzení, že se softball nikdy nezapomíná, jak to tvrdí mé starší spoluhráčky. Je to výzva, kterou jsem se rozhodla přijmout.

Proč ses rozhodla pro tým Čechie? Co bylo hlavním důvodem a čím tě tento tým oslovil? Jak se cítíš v týmu, kde je "každý pes, jiná ves"? (celý A tým je tvořený z hráček nejméně ze sedmi různých extraligových klubů ČR a SK)

Tým Čechie sleduji poměrně dlouho, je mi velmi sympatické její benevolentní řízení týmu a přátelská atmosféra. Hlavní důvod byl, že nabídka přišla v moment, kdy jsem v životě hledala nějaký nový impuls. Točila jsem se v klasickém stereotypu práce, spánek a občas nějaký sport.

V týmu se cítím výborně. S většinou hráček se znám od útlého věku, takže jsem mezi svými. Ta pověstná chemie nám v týmu funguje skvěle, snažíme se spolu trávit i čas mimo tréninky. Nejvíc se ale nemůžeme dočkat teplejšího počasí, až vyrazíme na hřiště!

Jaké si myslíš, že má váš nový tým šance v Extralize? Pomýšleli jste spíše na Play-off, nebo play out?

Rozkaz zněl jasně, dovézt zlato.

A teď vážně. Budeme hrát, jak nejlépe umíme a já pevně věřím, že Play-off si zahrajeme.

Máš nějaké přání anebo vzkaz pro fanoušky?

Přijďte nás prosím podpořit na zápasy a nezapomeňte nás sledovat na sociálních sítích (Instagram&facebook @cechiepraha)!